Podrobnosti

Napsal František Jílek

Vítáme Vás na našich stránkách, ve kterých se zabýváme našim rodem Jílků ze Sulkovce. V souvislosti s tím ale také okrajově rodem Chalupníků, Zemanů, Houdků, Christianů, Vraspírů, Bočků, Zlochů, Marečků, Klodnerů, Kučerů, Jakubů, Pustinů, Mlynářů, Schafferů,  Jírů, Jandlů a mnoha dalších. 

Podrobnosti

Napsal František Jílek

Pojem genealogie pochází z řeckého genos (rod, pokolení) a logos (věda, nauka). Je to věda historická, která se zabývá příbuzenskými vztahy mezi lidmi, jež vycházejí z jejich společného rodového původu. Soukromý zájem při pátrání po vlastních předcích se v češtině označuje jako rodopis. Příbuzenství pak definujeme jako vztah mezi dvěma nebo více osobami, které vzniká buď na základě pokrevenství, sňatku, popřípadě adopce. Na základě toho rozlišujeme příbuzenství pokrevní a nepokrevní. Dále rozlišujeme příbuzenství v linii přímé a v linii vedlejší. To znamená, že jako přímou linii označujeme příbuzenské spojení mezi osobami, jež pocházejí jedna od druhé. Vedlejší linie představuje nepřímé spojení mezi pokrevními příbuznými, kteří mají společného předka, ale nepocházejí jeden od druhého. 

Pokrevní příbuzenství můžeme dále rozdělit na pokrevenství ze strany muže ("tzv. po meči"), ve kterém "všichni pokrevní příbuzní jsou předky otce nebo jsou v následujících generacích odvozeni od něho"  a pokrevenství ze strany ženy (tzv. "po přeslici"), kdy "všichni pokrevní příbuzní jsou předky matky nebo jsou v následujících generacích odvozeni od ní").¹⁾

Mezi tři základní druhy genealogických grafů patří vývod předků, rozrod a rodokmen. Vývod z předků je sestavou vzestupnou tj. ascendentní), což znamená, že vychází od osoby, pro kterou se vývod sestavuje (probant), z přítomnosti do minulosti. Vývod zaznamenává pouze přímé předky jednotlivce, tzn. rodiče, prarodiče, jejich rodiče atd. S každou generací se počet předků zdvojnásobuje, tj. roste geometrickou řadou. Rozrod je pak sestavou sestupnou (descendentní). Při jeho sestavování se postupuje z minulosti do přítomnosti a zaznamenáváme tak všechny potomky, kteří pochází z jednoho společného páru předků. Posledním ze jmenovaných je rodokmen, který je stejně jako rozrod sestavou descendentní. V užším slova smyslu je rodokmen výtah z rozrodu, zaznamenává však pouze nositele shodného rodového příjmení., tj. sleduje potomky v mužských liniích určitého předka. Zahrnuje syny i dcery, ale potomci dcer, kteří nesou jméno po otci, se již do rodokmenu nezahrnují.²⁾

Důležitým zdrojem pro genealogické pátrání jsou matriční knihy. Peterka uvádí, že matrika se vyvinula z latinského označení "matricula", tedy z katolického seznamu kleriků.⁴⁾ Matriční knihy rozdělujeme na matriky narozených, oddaných a zemřelých. Vedení matrik na území střední Evropy nařídil tzv. Tridentský koncil v roce 1563. Nařízení se ale prosazovalo velice pomalu, proto jsou na našem území matriky běžně dochovány až po roce 1620. Vedením matrik byly v dané době pověřeny farní úřady.³⁾ Vliv na dochování matrik, i v našem případě, měla bezesporu i třicetiletá války, během níž docházelo k drancování měst a vesnic, včetně dochovaných písemných záznamů. Do roku 1760 se do našich matričních knih zapisovalo většinou česky, nebo německy, později byly zápisy prováděny v latině. Různost jazyků byla dána především různorodou skladbou těch osob, které záznamy zapisovaly. Teprve v 18. století bylo vydáno nařízení, že do matrik smějí zapisovat pouze kněží. Dle Lednické jsou nejstarší záznamy psány většinou novogotickou kurzivou, později humanistickou kurzívou. Největší rozsah časového období i počet zápisů přináleží kurentnímu písmu.⁵⁾ Co se týká evangelických sborů, tyto mohly vést matriky pouze pro soukromé potřeby. Jejich vedením v úředním smyslu byly pověřeny teprve až roku 1829.⁶⁾

1) Justoň, Z., Malina, J. Příbuzenství, pokrevní. In Malina, Jaroslav. Encyklopedie antropologie. Brno: Masarykova univerzita. 2011. 2) Slaboch, M. Grafické znázornění výstupů rodopisné práce. In Učebnice pro začínající rodopisce. Praha: Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, 2014. 3) Peterka, J. Cesta k rodinným kořenům, aneb: Praktická příručka občanské genealogie. Praha: Libri, 2016. 4) Lednická, B. Sestavte si rodokmen: pátráme po svých předcích. Praha: Grada, 2012. 5) Tamtéž. 6) Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš, J. Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005.

Podrobnosti

Napsal František Jílek

V nejstarších dobách nebyla ještě Morava s Čechami tak pevně spojena v jeden státní celek, jako je tomu v současnosti. Proto hraniční krajina, kterou je i Českomoravská vysočina v okolí Sulkovce, byla nechána neosídlena a byla porostlá neproniknutelným pralesem, aby činila přirozenou hradbu země. Pustou krajinou se tehdy vinuly pouze úzké obchodní stezky, jakou byla například stezka Trstenická¹⁾, vedoucí z Čech k Trpínu, Kunštátu a na Moravu. U této stezky nalézala se na mýtině v pralese samota zvaná "na políčkách" a to již v roce 1167. Tam také byla formanská krčma, s níž sousedily sruby kováře, koláře a jejich chasy. Ze zde založené osady Konrádem z Löwendorfu později vzniklo město Polička. Podél uvedených stezek vznikaly i první osady. Tímto procesem známým jako kolonizace, vzniklo ve 13. století město Bystřice, poprvé připomínané v roce 1220 ve spojitosti se jménem Štěpána z Medlova a později další osady regionu (například v roce 1242 Strážek, 1243 Vír, 1285 Pernštejn a 1349 Dalečín). Štefka ve své publikaci "Královské věnné město Polička v přítomnosti a minulosti" o tomto období uvádí, že "praotcové naši měli v širokých a pustých pomezích veliké zalíbení; vědělit, že jsou jim bezpečnými hradbami proti nepřátelům. Výbojů nemilujíce živili se pilnou prací v úrodných svých vlastech. Pokud jim bylo dojížděti do ciziny pro zboží, kterého, jako např. soli, doma neměli, postačovaly jim úzké stezky. Byly to cesty, dnešním silnicím nebo voznicím naprosto nepodobné. Táhnoucí se hvozdem dlouhopustým přes vrchy a doly, přes řeky a močály, dopouštěly toliko hnáti nebo vésti koně s nákladem, nikoli však jezditi s vozem." ²⁾ 

K uvedenému je vhodné dodat, že zbytky Trstenické cesty můžeme nalézt například mezi Trpínem a Hartmanicemi. Zde se nachází malý úsek valu se zbytkem příkopu, přičemž místo je označeno pomníkem, viz obrázek, který připomíná události z roku 1663, kdy zde bylo opravováno opevnění proti Turkům, kteří v té době vpadli na Moravu. Původní opevnění proti Švédům z roku 1643 bylo totiž po třicetileté válce zcela opuštěno a ponecháno svému osudu. Protože turecké vojsko v roce 1663 postoupilo až k Ivančicím, bylo 1. září nařízeno, že každý pátý a později každý desátý muž z okolí se má dostavit do trpínského lesa opravovat staré fortifikace na obranu proti Turkům.

Zdroj: Obec Trpín

Zajímavé je, že původní kolonizace námi řešeného území (okolí Jimramova a Sulkovce) započala z údolí řeky Svratky, tedy z moravské strany. Postupem času bylo celé území osidlováno pány z Kamene, jejichž střediskem byl hrad Kámen, dnešní Zubštejn, protože jak uvádí Belcredi s Kružíkem³⁾ lze téměř s jistotou říci, „že do této oblasti vnikl a Jimramov založil Jimram z rodu Pernštejnů, totiž Jimram II. z Kamene, jenž žil mezi léty 1230 až 1298“. Rod pernštejnský pak tento kraj (okolí Jimramova) držel až do roku 1588. Pro doplnění je třeba uvést, že od roku 1340 byl Jimramov majetkem Artleba ze Stařechovic, který se oženil s Jitkou z rodu pernštejnského a Artleb majetek dále rozšiřoval, když k panství přikoupil ves Javorek se zbořeným hradem Skalami, který znovu postavil a psal se pak Artleb ze Skal. Hrad a vesnice později dědí Heralt ze Skal, který v roce 1398 přikupuje ves Ubušín. V roce 1415 však umírá a jeho manželka Eliška drží dále panství se svým synovcem Janem ze Sovince až do roku 1437, kdy přibírá do vlastnického spolku svoji švagrovou Žofku z Kunštátu a v roce 1447 i jejího manžela Jana z Cimburka a Tovačova.

1) Původní název se nezachoval, jménem Trstenická byla označena až v 19. století Hermenegildem Jirečkem podle tzv. zemské brány na Trstenici. 2) Štefka, V. J. Královské věnné město Polička v přítomnosti a minulosti. Tiskem a nákladem F. Popelky, 1893. 3) Belcredi, L., Kružík, M. Jimramov 1361-2011: almanach k 650. výročí první písemné zmínky.  Jimramov, 2011.

Podrobnosti

Napsal František Jílek

Roku 1462 kupuje celé jimramovské panství Jan z Pernštejna. Z tohoto období také pochází první zmínka o Sulkovci¹⁾. K panství tehdy patřil Jimramov s kostelem a farou, podruhé zbořený hrad Skály²⁾, vesnice Javorek, Ubušín, Sulkovec, Unčín, Pavlovice, a Lhota. Kromě toho již pánům z Pernštejna patřily osady Německé, Borovnice, Křižánky, Daňkovice, Krásné, Spělkov, Věcov, Odranec, Strachujov, Dalečín, Písečné, Vítochov, Ubušínek, Nedvězíčko, Hluboké, Nyklovice, a Rovečné. Jenom obce Janovice a Veselí byly samostatné pod panstvím svých vlastních zemanů. Také podle Belcrediho³⁾, je při této příležitosti zmiňováno městečko Jimramov se dvorem, patronátním právem a pobořeným hradem Skály a dále vsi Javorek, Ubušín, Sulkovec, Unčín a majetek v Pavlovicích a Pičulíně (Lhota). V roce 1475 podědil celé panství Vilém z Pernštejna, nejvyšší hofmistr království českého, který žil až do roku 1521 a po něm Jan z Pernštejna a Jimram z Pernštejna. Páni z Pernštejna ale nedrželi kunštátské panství dlouho, protože již roku 1529 prodal Vojtěch z Pernštejna panství Janu Černčinskému z Kácova. Jeho synové Arnošt a Vilém pak prodali roku 1558 kunštátské zboží Matyáši Mincovi ze Zárušic, ten zase roku 1560 Hynkovi Posadovskému z Posadova a ten Hanuši Fridrichovi z Hardeka.  

1) Sulkovec byl prodán spolu s Jimramovem, Javorkem, Ubušínkem, Unčínem, Pavlovicemi a Lhotou Janovi z Pernštejna za celkovou sumu 1.950 zlatých. 2) Zbořený byl jako husitský hrad katolickými vojsky. 3) Belcredi, L. Panská sídla v Jimramově. in Jimramov 1361-2011, 2011.