Pojem genealogie pochází z řeckého genos (rod, pokolení) a logos (věda, nauka). Je to věda historická, která se zabývá příbuzenskými vztahy mezi lidmi, jež vycházejí z jejich společného rodového původu. Soukromý zájem při pátrání po vlastních předcích se v češtině označuje jako rodopis. Příbuzenství pak definujeme jako vztah mezi dvěma nebo více osobami, které vzniká buď na základě pokrevenství, sňatku, popřípadě adopce. Na základě toho rozlišujeme příbuzenství pokrevní a nepokrevní. Dále rozlišujeme příbuzenství v linii přímé a v linii vedlejší. To znamená, že jako přímou linii označujeme příbuzenské spojení mezi osobami, jež pocházejí jedna od druhé. Vedlejší linie představuje nepřímé spojení mezi pokrevními příbuznými, kteří mají společného předka, ale nepocházejí jeden od druhého. 

Pokrevní příbuzenství můžeme dále rozdělit na pokrevenství ze strany muže ("tzv. po meči"), ve kterém "všichni pokrevní příbuzní jsou předky otce nebo jsou v následujících generacích odvozeni od něho"  a pokrevenství ze strany ženy (tzv. "po přeslici"), kdy "všichni pokrevní příbuzní jsou předky matky nebo jsou v následujících generacích odvozeni od ní").1)

Mezi tři základní druhy genealogických grafů patří vývod předků, rozrod a rodokmen. Vývod z předků je sestavou vzestupnou tj. ascendentní), což znamená, že vychází od osoby, pro kterou se vývod sestavuje (probant), z přítomnosti do minulosti. Vývod zaznamenává pouze přímé předky jednotlivce, tzn. rodiče, prarodiče, jejich rodiče atd. S každou generací se počet předků zdvojnásobuje, tj. roste geometrickou řadou. Rozrod je pak sestavou sestupnou (descendentní). Při jeho sestavování se postupuje z minulosti do přítomnosti a zaznamenáváme tak všechny potomky, kteří pochází z jednoho společného páru předků. Posledním ze jmenovaných je rodokmen, který je stejně jako rozrod sestavou descendentní. V užším slova smyslu je rodokmen výtah z rozrodu, zaznamenává však pouze nositele shodného rodového příjmení., tj. sleduje potomky v mužských liniích určitého předka. Zahrnuje syny i dcery, ale potomci dcer, kteří nesou jméno po otci, se již do rodokmenu nezahrnují.2)

Důležitým zdrojem pro genealogické pátrání jsou matriční knihy. Peterka uvádí, že matrika se vyvinula z latinského označení "matricula", tedy z katolického seznamu kleriků.4) Matriční knihy rozdělujeme na matriky narozených, oddaných a zemřelých. Vedení matrik na území střední Evropy nařídil tzv. Tridentský koncil v roce 1563. Nařízení se ale prosazovalo velice pomalu, proto jsou na našem území matriky běžně dochovány až po roce 1620. Vedením matrik byly v dané době pověřeny farní úřady.3) Vliv na dochování matrik, i v našem případě, měla bezesporu i třicetiletá války, během níž docházelo k drancování měst a vesnic, včetně dochovaných písemných záznamů. Do roku 1760 se do našich matričních knih zapisovalo většinou česky, nebo německy, později byly zápisy prováděny v latině. Různost jazyků byla dána především různorodou skladbou těch osob, které záznamy zapisovaly. Teprve v 18. století bylo vydáno nařízení, že do matrik smějí zapisovat pouze kněží. Dle Lednické jsou nejstarší záznamy psány většinou novogotickou kurzivou, později humanistickou kurzívou. Největší rozsah časového období i počet zápisů přináleží kurentnímu písmu.5) Co se týká evangelických sborů, tyto mohly vést matriky pouze pro soukromé potřeby. Jejich vedením v úředním smyslu byly pověřeny teprve až roku 1829.6)

1) Justoň, Z., Malina, J. Příbuzenství, pokrevní. In Malina, Jaroslav. Encyklopedie antropologie. Brno: Masarykova univerzita. 2011. 2) Slaboch, M. Grafické znázornění výstupů rodopisné práce. In Učebnice pro začínající rodopisce. Praha: Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, 2014. 3) Peterka, J. Cesta k rodinným kořenům, aneb: Praktická příručka občanské genealogie. Praha: Libri, 2016. 4) Lednická, B. Sestavte si rodokmen: pátráme po svých předcích. Praha: Grada, 2012. 5) Tamtéž. 6) Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš, J. Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005.